Úvaha v šalině od Něj

Tramvaj, ehm, šalina se sune od zastávky k zastávce, lidí přibývá, už je dost plno. Uvažuji, kam jít v okolí hotelu běhat a do které restaurace zajít a nepřítomně zírám ven. Najednou mě na ulici něco zaujme a vytrhne z úvah. Tenhle dům znám! Jasně, v tomhle vchodu má studio Madam C. Vzpomínky na příjemné, i když hodně bolestivé chvíle se vrací zpět. Říkám si, proč jsem Jí nenapsal, že budu v Brně? Sleduji, jak ten klenutý vchod mizí dozadu z výhledu. 

Uvažuji o tom, jak zvláštní prostor je ten jeden byt. Navenek jeden byt, ale uvnitř, uvnitř je to království, ve kterém je Ona neomezenou vládkyní, nebo možná vesmír, který Ona stvořila pro Své potěšení a ve kterém je Bohyní, krutou, laskavou, rozmarnou, někdy trestající, někdy odměňující. Vesmír, ve kterém platí jiná pravidla, jiné zákony, kde slova mají jiné významy... Je to svět, ve kterém lidé dobrovolně prochází peklem, aby se dostali do ráje. Průvodkyni jim při té cestě dělá rafinovaně krutá sexy čertice, která se na konci promění v empatického sexy anděla. Vesmír, ve kterém člověk musí odevzdat vše co má, šaty, vůli, důstojnost, ego, aby se zcela oddal vůli Paní, sloužil Jí, trpěl pro Ni, přijímal, snášel a překonával bolest. Aby opustil svoji komfortní zónu, překonal své hranice, posunul se dál. A aby své Paní přinesl rozkoš z největších. Rozkoš z moci. Něco, co se Jí nikdy neomrzí, ten pocit, že si se svou hračkou může dělat co se Jí líbí. A Jí se líbí působení bolesti. A slasti. Líbí se Jí, jak se Její hračka kroutí, jak vzdychá, jak se jí zrychluje dech, jak se jí začínají třást kolena, jak se začíná potit. Líbí se Jí ten strach v očích z toho, co přijde dál. Teprve když člověk vším tímhle projde, prožije to, protrpí to, tak se posune někam dál, pozná lépe sám sebe, přijme se takový jaký je. A potěší Paní...